Dva dny po smrti duše zesnulého bloudí a navštěvuje místa, která během svého života milovala a navštívila. Podle učení a tradice církve duše nikdy není sama ve smyslu bloudění.
„Boží prozřetelností, vůlí a svolením je určena i hodina smrti, kdy je člověk nejvíce připraven odejít z tohoto světa. Během těchto dvou dnů jí Pán dává svobodu navštívit všechna ta místa a lidi, které během svého života milovala, ale nemůže s nimi navázat komunikaci, protože nemá tělo, protože samotná energie duše nemůže navázat kontakt, takto probíhá cesta duše po smrti v pravoslavné církvi během prvních 40 dní,“ řekl profesor velekněz doktor Vladimír Stupar.
Nejdůležitější je modlit se třetí den po skonání, jak řekl svatý Makarius Alexandrijský. V hodině klidu přichází anděl, který bere duši a pomáhá člověku v momentě odloučení duše od těla spolu s andělem strážným. Jsou tam vedle duše, která je v novém stavu a v nových okolnostech. Potom duše vidí, že je tam její tělo, bez života, mrtvé, ale také to, že člověk jako osoba, jedinečná a neopakovatelná, je stále „živá“, protože člověk je nezničitelný.
„Tehdy obvykle vidí své příbuzné plakat, a byl-li v nemocnici, vidí lékaře, personál… V prvních dvou dnech se duše osvobodí od zátěže těla a tělesnosti a stane se mobilní a schopnou pohybu z jednoho místa na druhé při vysokých rychlostech,“ řekl pro TV Hraji arcikněz profesor doktor Vladimír Stupar.
Třetí den duše vystoupí do nebe, kde musí projít nebem a přijít k Božímu trůnu, k Ježíši Kristu, kde se na 40. den určí, zda bude ve světle nebo ve tmě až do vzkříšení resp. do posledního soudu. Pokud jde o samotný zážitek, říká velekněz Stavrophorus Stupar, je zde ještě jeden zážitek – tzv. „křesťanský zážitek.“ Klinická smrt, tedy oddělení duše a těla, ale také jeho návrat do těla, a to je něco úplně jiného.
Co se stane během prvních 40 dní.
Je to určitý lidský časový rámec, který je dán, ale duše má jiný smysl pro čas v závislosti na tom, čím zesnulý obohatil svou duši – svatými ctnostmi a svatými dary na oslavu Boha nebo byla duše naprosto lhostejná k otázce vztahů, se sousedy a Bohem . Byla duše během svého života posvěcena svatými tajemstvími a modlitbami nebo zůstala zcela chudá a ocitla se chudá a nešťastná.
Během těch 40 dnů duše zůstává s těmi dvěma anděly – andělem strážným, kterého dostaneme při křtu, a andělem, kterého poslal Bůh, aby si vzal duši. Potom se odebere duše – ukáže se jí veškerá krása Království nebeského a Božího trůnu, nebo se vezme na místa, kde duše, které nedosáhly svého cíle a úkolu, kterým je žít v lásce a jednotě s Bohem, jsou zatlačeny do tmy, kde je pláč a skřípání zuby. Duše vidí obojí a přichází před Krista, který rozhoduje o tom, co bude s duší dál.
Profesor Stupar mluvil i o mýtnících, nebeských celnících, kteří zkoumají duši, což je těžko popsatelné pozemským jazykem, zejména stav nastoupení duše před Boží trůn.
Dodal také, že ďábel dělá vše pro to, aby člověka zotročil, a že díky Boží milosti je štěstím, že démony nevidíme, protože jsou tak oškliví a hrozní, že pokud bychom je viděli, mohli bychom zemřít strachem.
Démoni sídlí v předpeklí a duše, se kterou jsou tehdy andělé, je v agónii, protože se jí její démoni zjevují v celé své ošklivosti. Říkají hříšnému člověku, který nežil ctnostným životem, si jeden z nás, pojď s námi, měl bys být s námi, hlásí Kurir.
V té době se zkoumá duše a jak důležitý je ten přechod k Božímu trůnu, ty zkoušky a ty zvyky – mýtné jsou ve skutečnosti nebezpečí, přes která musí duše projít, v přeneseném a ne prostorovém smyslu.
Panna, čistší než světlo, se tedy modlila ke svému synovi, aby přišel a vzal její duši, aby neviděla tváře démonů. Smyslem všech modliteb je, aby duše bez jakýchkoli překážek přicházela před Pána, který je laskavý, jemný a milosrdný, ale také spravedlivý.
Démoni mají obrovskou touhu uvrhnout co nejvíce lidí do pekla, aby, když přijde Poslední soud, Satan mohl říci Kristu toto: Pokud je můžeš zachránit, pak zachraň i nás – aby Ďábel bez pokání a změny svého bytí mohl být spasen a padl pro pýchu, ze které pocházejí všechny hříchy. Démoni nechtějí činit pokání, ale chtějí být spaseni, aniž by změnili své bytí a činili pokání.
Co se děje s duší po 40. dni
Pokud duše projde pokušením ďábla, jsi náš, čekáme na tebe, duše ve velkém strachu přichází před tvář Boží a tehdy se zjevuje hluboká spravedlnost – Boží spravedlnost. To znamená, že člověk by si měl vážit doby tohoto pozemského života – a nenudit se – aby se připravil na osobní setkání s Bohem. Je důležité, abychom činili pokání, protože co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi. A pokud člověk promrhá svůj život, pak uvidí z jiné perspektivy, jaký byl jeho život ve skutečnosti.
Ten 40. den se bude počítat i ten nejmenší dobrý skutek a skutek lásky, který jsme učinili. V ten den, u tohoto dočasného soudu až do vzkříšení a posledního soudu, bude známo, zda jdeme do Božího království nebo do temnoty – ke konečnému soudu, kdy budou souzeni živí i mrtví. Takže naši sousedé mohou pro nás za těch 40 dní hodně udělat modlitbami a dobrými skutky.
Vize v klinické smrti
Někdy Pán podle své prozřetelnosti přivádí zpět některé duše, které nejsou připraveny postavit se před soud, protože má tu moc. Páter Paisius tedy mluvil o ženě, která měla hřích a pro ostudu se z něj nepřiznala a ona si myslela, že se stačí pomodlit jen k Matce Boží… Pán ji po třech dnech oživil a ona hned volala kněze a řekla mu, že už dlouho nebude žít a že se chce vyzpovídat, při čemž byl její hřích rozhřešen, ona pak v klidu zemřela. Pán má dar vrátit duši do těla, pokud vidí, že nejsme připraveni k soudu.
Přidejte odpověď